Lea

Leouš... další z mých krásných kamarádek (heč, mám jich tolik), nechápu, že tu tyhle fotky ještě nejsou. Fotily jsme tuším koncem roku 2011, bylo to boží. Tedy jsem poprvé zažila člověka, který je tak fotogenickej, že mi na něj objektiv zaostří i v úplné tmě. Fakt, s nikým nemám tak ostrý fotky jako právě s Leou.

Fotily jsme na mém starém bytě, kterej byl sice odpornej, špinavej a smradlavej (ne mojí vinnou, o patro níž jsme měli tak 100letou čarodějnici se psem, kterej trpěl na inkontintenci a ve vedlejším pokoji bydlela holka, která uklízela tak málo, že po jejím odchodu byly v pokoji hromádky hlíny, který se udělaly ze šlupek od banánů - nekecám), ale měl svoje kouzlo. Starý prkený podlahy, velikánský okna do zahrady, fakt děsivá půda (tu vám ukážu zase v jiném článku) a tak. Na focení prostě bájo.

No není roztomilá?

Okno na mým starým bytě. Fakt mi chybí.

Spíš jsme tak blbly, než fotily.

Upjatě.

Ale furt roztomile.

Fotky jsou hodně starý a dneska už bych je neupravila tak, jak jsem je upravila tehdy a asi bych je tak ani nevyfotila. Ale nic to nemění na tom, že Lea je tam krásná, takže sem určitě patří.