Kréta část 2 (aneb toulky s Hellem)

Druhá část povídání o Krétě. Kdo ještě nečetl první, srolujte si o příspěvěk níž, spoilery jsou zlo. :)

 Druhá půlka mýho výlevu bude víc statická, protože jsem fotila čistě v okolí Rhetymna, kde jsem strávila víc jak půlku pobytu. Taky tentokrát nehrozí žádný video, čistě jen fotky kytiček a (mrtvých) zvířátek. Opět jedu systém povídání k fotce.

Na začátek bych ráda dala asi nejpozitivnější a zároveň nejkýčovitější fotku, jakou jsem kdy vyfotila. Už je jen škoda, že to byly samý třílístky, bejt jedno z toho čtyřlístek, tak to může jít rovnou jako design na losy.

Rhetymno

 Hned první den v Rhetymnu jsem se vydala na dlouhou cestu plnou útrap. Potřebovala jsem totiž do Lidlu, který se logicky nachází 3 km od města na kopci, na kterej se dá dostat jen s autem nebo s horolezeckým vybavením. Obula jsem tedy lezečky, zakšírovala jsem se do sedáku a vydala jsem se jako správná řecká babička za nákupy. Cestou jsem podél silnice našla krom několika mršin taky dost pěknou floru, tak jsem pár vybraných kusů plevelu zachytila. 

Rethymno

 Takhle prosím pěkně vypadají rostliny na Krétě koncem listopadu. No není to nefér? 

Nevím, jestli jsem to už někde psala, ale makro a obecně focení rostlin není něco, co bych dělala často nebo mi to šlo. Obvykle mě totiž takový fotky ani nebaví. Ale s Hellem prostě i ty kytky vypadaj tak nějak líp. Navíc lidi se kterýma obvykle cestuju už mi vyhrožujou projímadlem, pokud je nepřestanu furt fotit.

Rhetymno

 Přístav v Rethymnu, zase to na mě působí tak nějak benátsky.. možná je to jen nějaká moje vidina, ale prostě to tam vidím. Mimochodem jsem ještě chtěla zmínit, že focení jde na Krétě na podzim úplně samo, slunce je totiž dost často celý den pod mrakem, takže nehrozím přepaly zkažené záběry. Na veer pak obvykle slunce na hodinku či dvě vysvitne a to je pak radost na to koukat.

Jeden den jsem si vyhradila čistě jen na prochození Rhetymna a nafocení všeho možného. No dopadlo to nakonec tak, že jsem se zasekla na asi kilometrovém úseku podél pobřeží, který jsem zfotila co to šlo. A musím říct, že některá ta zelenina byla fakt fotogenická. Moje oblíbená pasáž bylo focení šneka nedaleko vojenské základy... tak si tak fotím a fotím podél cesty, kolem jezdí auta a troubí na mě, říkám si jestli jsou dementní, že jsem aspoň 1,5 metru od cesty.. no a nakonec se ukázalo, že jsem nejspíš fotila tajný řecký jaderný zbraně. 

Tyhle tři fotky vznikly docela vtipně. Vydala jsem se na procházku do archeologickýho muzea, frajerka na podpatcích a tak. No a jak si to tak štráduju podél vody, koukám, že jsem narazila na pobřežní skaliska. Takový to místo, kde normálně bývá fakt hodně zvířat a je to tam zajímavý. Takže podpatky nepodpatky lezu dolů a vydávám se lovit faunu. K mé smůle bylo kolem vody víc odpadků než zvířat, tak jsem aspoň zachytila nějakou červenou potvoru a moc pěkný růžový mořský řasy. A v zápalu boje se mi taky podařilo uklouznout na kusu šutru (kdo by to byl čekal, že jsou kameny porostlý řasama a omývaný vodou kluzký?)  a potupně zahučet po stehna do moře s foťákem bleskurychle zdviženým nad hlavu a napůl oběšená na šňůře od něj. Ale já, Kanón i Hell jsme to naštěstí přežili bez jiné než duševní úhony.

Tyhle dvě fotky by mohly být považovaný za extrémně nezajímavý, vybrala jsem si je čistě z osobního fetiše. Kamínky byly foceny těsně po té, co jsem se potupně vyškrábala z moře mokrá jako tříměsíční štěně co se snaží pít z misky a pokynula pár pobaveným obdivovatelům. Snažila jsem se co nejvíc schovat za foťák a tak jsem fotila bílý kamínky z nejbližšího květináče. Nakonec se mi ale docela zalíbilo, jak na fotce funguje světlo a stín, tož ji tu nechám. 

 Druhá fotka se mi líbí prostě jen proto že má fajn linie a kontrast šedé a žluté, to je celý. 

Další nezajímavá kytka, co už. Nicméně docela mi to evokuje oheň.. žlutočervená kytka, která vyrůstá z rádoby popela. Nějaká ta metafora by se tam taky možná dala najít.

Celou populaci šneků a motýlů bych asi shrnula do jedné skupiny, bylo jich tam totiž fakt hodně. Dokonce tak moc, že jsem ani se zvířaty nemusela kvůli kompozici manipulovat, byl to prostě takovej fotobufet. Ulovit pro fotku toho motýla byl trochu větší zápřah, jsem totiž asi nejvíc nemotorná a hlasitá a motýli se mě z nějakýho důvodu bojí. Nakonec jsem ho vyfotila takzvanou skokovou metodou (kterou bych si ráda nechala patentovat). Vypadá to asi tak, že se fotograf skrčí k zemi s připraveným předostřeným foťákem, dělá že je kámen, a ve chvíli, kdy se motýl přiblíží po něm bleskurychle skočí a cvaká. Funguje vždy.

Další vůbec ne nafakeovaná metafora života a smrti. Ty žlutý kytky v těch kořenech fakt rostou. Fakt.

Přidat popisek

 Dokumentace těch růžových řas, o kterých jsem mluvila. Fakt se mi hrozně líbily, hlavně v kombinaci s tyrkysovou vodou, další z mých oblíbených barev. Podařilo se mi dokonce vyfotit jednoho záludně schovanýho ježka (ten černej flek na druhé fotce), což asi muselo taky vypadat dost vtipně. Ježek byl totiž ve vodě asi metr a půl pod molem a vzhledem k tomu že nemám zoom jsem se k němu musela nějak přiblížit. Nakonec jsem se ninjovsky zachytila špičkami bot (pořád mluvím o těch podpatcích.. který jsem pak rovnou věnovala koši) o zteřelý prkna na kraji mola a spustila jsem se v vodě s foťákem v rukách a modlitbou na rtech. Naštěstí to dopadlo dobře, neutopila jsem se ani já, ani foťák a jako památku mám tuhle blbě zaostřenou fotku černýho fleku. 

Výhled z okna mýho pokoje. Na fotce měly bejt rozmazaný skůtry a lidi, co neustále proudili kolem, ale po prvních pokusech mě nasraný pohledy kolemjdoucích odradily, trochu jsem se bála, aby graffiti nepřistálo i na naší fasádě. 

 Každopádě krétský graffiti je taky kapitola sama pro sebe. Skoro nikde se nedá narazit na barevný propracovaný malby, všude jsou jen tegy (či jak se tomu říká :D) a hlavně hromada znaků Antify a černý výhružný pětiřádkový elaboráty (nejspíš o politice, ale přítel tvrdí, že je to řecká forma haiku :D). Taky se mi podařilo navštívit lokální univerzitu, na které se už třetí týden stávkovalo. Docela vtipná záležitost. Studenti se rozhodli, že nebudou chodit do školy a tak se prostě neučí. Učitelé, prodavači v kantýnách a uklizeči zareagovali pohotově a taky si hodili nohy na stůl. Jediná věc, která tam funguje je knihovna a (jeden) záchod. No a celá univerzita je pokryta výhružnými graffiti, o kterých jsem se mylně domnívala, že mají se stávkou souvislost. Ne, je to prostě forma vyjádření.

Jeden den jsme si vyšli na procházku do fakt zajímavé rokle kousek od Rhetymna a mě se konečně podařilo narazit na nějaký ty zvířata, který jsem den předtím marně lovila po kolena ve vodě. Hned u silnice ležel tenhle 7 centimetrovej fešák. Nevím jak vy, ale já málem tahala pokeball. Jo a všiměte si toho rohu... :D

Tohoto koňskýho fešáka jsme objevili v jeskyni. Fakt. Ta rokle ve které jsme byli je docela opuštěná, je tam jedna turistická hospoda, jeden fakt divnej chlápek, co tam nejspíš bydlí, kostelík (samozřejmě) a kůň, kterej má bejvák uprostřed skal. Hádám, že se asi nezatarasil sám, tak se mu po rokli asi bude pohybovat páníček (dala bych ruku do ohně za to, že je to ten divnej frajer, co tam bydlí). Vypadal každopádně nasraně, hádám, že jsme první lidi, co ho od léta vyrušili ve spokojeným přežvykování kamene (protože trávy v jeskyni zrovna moc neroste).

Přítel a moje maličkost. Abyste teda neřekli, že fotím jen blbosti. A taky jako doklad toho, že se s Hellem dá zaostřit i na lidi, byť to dá dost zabrat. Focený je to mimochodem ve vybydlené vesnici, která byla fakt zajímavá. Stromy rostoucí uprostřed obýváku a tak. 

Houba.. to tu ještě nebylo. Jedna z mých nejoblíbenějších fotek z Kréty, na to že je to makro, který nefotím mi připadá celkem povedená. A jako obvykle vznikla spíš omylem, šla jsem fotit vodopád a abych měla trochu stability (fakt už bych si měla pořídit stativ, začíná to být lehce trapný) opřela jsem se o strom. No a co neroste hned vedle mý hlavy? Houbička. Hodila jsem teda vodopád za hlavu a vrátila jsem se zpět k rostlinám.

A na závěr vůbec ne depresivní mrtvej krab, plující po vodě. Protože to je tak jediný mořský zvíře krom ježka (kterej nemá nohy), který předemnou nezdrhalo jak o život. A náhodou mi to připadá jako docela fajn smrt, takovej odpočinek ve vodě, člověk (krab) si leží na zádech, nikam nemusí, nic ho netíží, jen si tak v klidu pluje mořem. 

 Tak a to byl konec mých vyčerpávajích postřehů z fajnovýho středomořskýho ostrova. Díky těm, co vydrželi článek dočíst a třeba zas někdy.

Bára