Dálniční dobrodružství

Já vím, já vím, trochu netradiční název. Ale k tomu se hádám v rámci příspěvku dostaneme. Tohleto focení totiž bylo fakt skvěle dobrodružný (no jo, tak to dopadá, když si do rovnice dosadíte moji maličkost a snahu se někam dostat. Téměř 100% vám vyjde negativní výsledek).

Krásně historický Lázně Riviéra.

 Rovnou bych podotkla, že tohle bylo jedno z těch focení, kde prostě nic nevychází tak jak by mělo. S Denčou jsme se sešly sice zavčasu, podařilo nám i se navzájem poznat, ale tím asi tak ta úspěšná část končí. Chtěly jsme totiž fotit kolem vil v Pisárkách a nedošlo nám (mi), že se k nim lze od výstaviště dostat kvůli tomu pitomýmu dopravnímu uzlu jenom z jedný strany. A vzhledem k tomu, že já jsem co se orientace týče neomylná (čtěte vždy jdu naopak než bych měla), vydaly jsme se po špatné straně silnice.

Miluju takovýhle barvy. Fakt.

 S postupujícím odpolednem jsme čím dál víc měly pocit, že je něco špatně, říkaly jsme si, jestli se neotočit a jít zpět do výchozího bodu, ale ne, vzhledem k tomu, že jsem tvrdohlavá a ještě líná, nechtělo se mi (nejhorší kombinace, věřte mi). Na námi zvolené straně silnice se nám podařilo najít pouze starou budovu Lázní Riviéra, které jsem nestoudně využila k prvním několika fotkám. Hlouběji kolem silnice už však nebylo jediného pěkného místa, tak jsme začaly spekulovat, jak se přes rychlostní čtyřproudovku dostat a neumřít u toho ošklivou a nepořádnou smrtí. Nakonec mě (geniálně) napadlo vydat se podél řeky a zkusit najít nějaký ten most, brod či převozníka. Bohužel pod mostem jsme našly jen bezdomovce, který si poklidně četl ve svém papírovém příbytku a dvěma telaty s foťákem se nenechal vyvést z míry. Hodily jsme tedy zpátečku, vyfotily pár fotek na skvěle opuštěným pozemku nějaký firmy (děkujeme za poskytnuté prostory, vůbec netušíme jak jsme se k vám dostali, opravte si plot) a rozhodly se silnici překročit.

Úplně odstrčený místo, parkoviště neznámý firmy.

 Toto rozhodnutí se ukázalo být poněkud nešťastným, poněvadž jsme netušily, že za čtyřproudovkou se nachází poměrně prudký a úplně smrtící sráz. Ve výsledku to vypadalo asi tak, že jsme nervózně běhaly po silnici tam a zpět, nervovaly jsme se z kreténů, co na nás troubili (ne, fakt jsme si nevšimly, že si to štrádujem po rychlostní) a nakonec jsme stejně skončily na místě ze kterého jsme původně vyšly, naprosto vyčerpané prožitým nebezpečím. Jednohlasně jsme se shodly, že na to serem a šly jsme fotit k Anthroposu, od kterého ale ve výsledku pochází jen poslední fotka.

Klasika s Denčou.

 Celý tento zážitek bych asi shrnula tak, že ve výsledku vůbec nezáleží na tom, kde se fotí, jaký jsou (nebo nejsou) podmínky, jak moc bezďáků pendluje kolem a kolik silnic je třeba překročit. Důležitý je si focení důkladně užít, mít dobrý světlo a šikovnou modelku, který vlastně ani nevadí, že ji taháte do nebezpečnejch situací a do křoví pod mostem.

Starý okno, nový šaty a tak.